k síti Když už on-line, podívám se na:

Promluva nebo komentář - 29. neděle v mezidobí

Ježíš dává odpověď na jiné úrovni. Častokrát to udělal. Neodpověděl přímo, ale jinak, avšak k zadanému problému se vyjádřil, nabídl řešení. Tak se ptal Juda: „Jak to, že se chceš dát poznat nám, a ne světu?“ Ptali se saduceové: „Kterému muži bude ta žena patřit při vzkřšení?“ Ptali se zákoníci: „Jakou mocí to činíš? Jak nám dokážeš, že to smíš dělat?“, když Ježíš vyčistil chrám. Vždy byla jeho odpověď (nebo protiotázka) jiná, než tázající čekali.

Zde nemusí říkat ANO nebo NE, jak otázku postavili odpůrci. Pokud by řekl NE, neplaťte daň císaři, byl by rebelem proti římské moci. Pokud by řekl ANO, plaťte, byl by jejím spojencem, nahrával by římským utlačovatelům Izraele. Ale je to ještě jinak. Císař si poznačil své peníze. Je tam jeho obraz a nápis. Jenže Bůh si poznačil člověka. Nese jeho, Boží obraz, podle něhož je stvořen. Máme dát co je Boží, Bohu, to znamená sami sebe, svůj život. Vedle toho je vše ostatní podružné. Kdo má na zaplacení daně, ať ji zaplatí. Ježíš denár neměl. Museli mu ho podat. Tak ukázal, že by daň zaplatit nemohl, ale proto ještě není štváčem proti cizí moci. Kdo vrací Bohu svůj život, který od něho dostal, bude mít světlo i pro řešení všech občanských dilemat.

Otázkou pro nás je, zda skutečně dáváme Bohu vše, co mu náleží? Já se přistihnu, jak si kolikrát chci něco uzurpovat, vyhradit. „Na toto mi, Pane, přece nesmíš sáhnout...“ Není to ale postoj Božího dítěte. Modlitba o přiblížení se ideálu by mohla znít: Bože, prosviť svým božským rentgenem všechny mé tajné skrýše, ukaž mi, co před tebou ještě skrývám, na čem lpím, i kdybych si to snad nepřipouštěl. A navíc – a to je možná nejtěžší – Bohu je potřeba dát i to, co není jeho: náš hřích. Ten nemůže mít původ od něj, a přesto jediné správné naložení s ním je odevzdat ho Pánu. Dát i to, co není Božího, ba co je přímo od Nepřítele, Bohu, k té nejúčinnější anihilaci: ke spálení v Božím milosrdenství.

 

Když to vše uděláme, bude i Boží slovo v nás účinné. Někdy se totiž podivujeme, jak to Pavel mohl napsat: projevovalo se s účinností, mocí, divy a zázraky. Píše, že Soluňanům nepřinesl pouhá slova, ale s mocí Ducha a působností. Snad to vše vyprchalo, když my evangelium vnímáne jako běžné slovo, na které jsme si zvykli? Už nemá tuto moc, jak o ní svědčí ve svých listech Apoštol národů? Může ji mít – znovu a kdykoli. Záleží na nás, na našem vždy novém a hlubším odevzdání se Bohu. Dát mu sám sebe, protože od něho pocházím. Potom budu i svědectvím o působnosti jeho slova.

Drazí bratři a sestry,
s radostí dnes děkujeme Bohu za možnost se po dlouhé době izolace znovu sejít
ve společenství ke slavení liturgie. Slavíme veliké tajemství naší víry, slavíme Nejsvětější
Trojici. V Ježíši Kristu nám Bůh dal poznat, že on, který je láska, žije ve společenství,
ve společenství lásky. Kde je láska, tam musí být milující i milovaný. Kde je dokonalá
láska, je dokonalé darování se i přijetí. Můžeme říci, že Otec je ten, který se cele daruje
Synovi. Syn je prázdný od sebe a je plně pro Otce, kterého bezvýhradně přijímá. Jejich
vztah, láska mezi nimi, je Duch Svatý. Toto tajemství víry je nejen charakteristickým
znakem křesťanské víry, ale i křesťanského života.
 
Před týdnem jsme oslavili Seslání Ducha Svatého. Prvotní církev začala žít, když při-
jala Ducha Svatého, když on začal v učednících působit – milovat. Církev – tajemné tělo
 
Kristovo – to je Kristus sám přítomný ve světě. Když se věřící shromažďují v Ježíšově
jménu, je církev vidět, jde o zjevování Boha světu. Lidé kolem nás mají možnost vidět
ve shromáždění věřících znamení Kristovy přítomnosti, ba pokud přijdou mezi nás, mají
 
možnost setkat se s Kristem uprostřed nás. Omezení minulých týdnů nás díky korona-
viru zahnalo do izolace. Děkuji všem, kteří zprostředkovali spojení věřících k modlitbě
 
a mši svaté aspoň prostřednictvím moderních technologií, i těm, kteří konali pobožnos-
ti v rodinách. Nyní však, když je to možné, je třeba se vrátit do kostelů. Jak řekl pa-
pež František, to byla církev, která se ocitla ve složité situaci, kterou Pán dopouští, ale
 
ideálem církve je svátostné společenství lidí, a to stálé. Kéž nás Pán naučí důvěrnosti,
niternému přátelství s ním, avšak v církvi, se svátostmi a spolu se svatým lidem Božím.
Padají omezení počtu účastníků na bohoslužbách. Ukažme, prosím, že naše touha
po účasti na mši svaté byla pravdivá a využijme každé příležitosti „být u toho“, když
 
se církev schází ke slavení svaté liturgie i ve všední dny. Nepřestaňme však se společ-
nou modlitbou v rodinách. Nyní je před námi úkol přivést i ty, které ještě ovládá strach,
 
nebo pohodlí, zpět do společenství k hlubšímu prožívání mše svaté v kostele. Děkuji
všem, kteří se v tom budou osobně angažovat trpělivým zvaním a vytvářením živých
společenství víry, kde bude možné zakoušet radostnou přítomnost Ježíše uprostřed nás.
Děkuji každému z vás, že se zapojíte.
 
ACO 2020/05 Příloha č. 1
strana 2
 
Upřímně děkuji všem, kteří v době uplynulé zkoušky nechali v sobě milovat Ducha
 
Svatého a zapojili se do služby lásky nemocným a ohroženým jak zdravotní a ošetřo-
vatelskou péčí, tak zajišťováním nákupů a dalších služeb či zapojením se do mnohých
 
programů, které pomáhaly překonat samotu opuštěných, či nabídli pomoc rodinám
s dětmi, třeba s jejich výukou. Nezapomeňme na to, co jsme se v době zkoušky naučili,
a pokračujme v aktivním budování dobrých vztahů a ve službě lásky.
Dnes po mši svaté mimořádně vystavíme Nejsvětější svátost a vděčně zazpíváme:
Bože, chválíme tebe. Přidáme přiloženou děkovnou modlitbu.
Kéž Duch Svatý, který dal život církvi, když naplnil srdce věřících a začal v nich
 
milovat, nyní podobným způsobem obnoví církev v našich farnostech i v našich rodi-
nách, aby byly věrnými obrazy společenství dokonalé lásky Nejsvětější Trojice. Děkuji
 
všem, kteří nechávají Ducha Svatého v sobě milovat konkrétními dobrými skutky a tak
potřebným odpouštěním, kteří se z lásky darují druhým a z lásky přijímají druhé takové,
jací jsou. Děkuji všem, kteří tak osobně přispějí k obnově svých rodin i svých farností.
K tomu všem ze srdce žehná
 
arcibiskup Jan