Když už on-line, podívám se na:

Promluva nebo komentář - 2. neděle velikonoční, s využitím velkopáteční promluvy kard. Raniera Cantalamessy

Příběh milosrdenství byl před Ježíšem, ale On mu dal pořádné zesílení. Celým svým životem, nejen jeho závěrem na zemi, vyložil, co to slovo znamená. Nedávno jsme četli z Petrova listu: Když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě... Ježíš ale také zjevil Otce, v němž je pramen milosrdenství a s nímž On je jedno. Co ale měl od Otce, to sdílel svým bratřím – nám, kteří jsme pokřtěni v jeho jménu. Dal milosrdenství jako dar i úkol.

Dar, abychom ho přijali pro své srdce – řekl totiž: Pokoj vám! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny... Nebyla by možnost plného odpuštění ve světě bez Boha. Kdyby takový svět existoval, nebylo by v něm skutečné odpuštění. Nežilo by se tam lehce...

A v úkolu hlásat a dávat toto milosrdenství církev pokračuje. Byl to hned první mučedník, sv. Štěpán, když prosil za ty, kdo ho kamenovali. Byli to mnozí následovníci, muži a ženy i děti. I ve sporných a složitých otázkách se nakonec, aspoň v poslední době, církev vyprofilovala k většímu milosrdenství (trest smrti – kdysi praktikovaný v samotném Papežském státě, potom připuštěný v Katechismu z roku 1995 jako krajní možnost, posledními papeži však stále více zpochybňovaný co do smysluplnosti i práva uchýlit se k němu).

Možná by nám o tom měl vyprávět otec František Lízna, který působil mezi vězni, bezdomovci, a Romy. A další, na nichž se naplnilo blahoslavenství milosrdných.

Podívejme se však s kard. Cantalamessou na Boží jednání a lidský strach v této době, až tak, že člověk může namítat, že pandemie protiřečí Božímu milosrdenství. Papežský kazatel řekl na Velký pátek:

„Pandemie koronaviru nás prudce probudila z většího nebezpečí, jemuž byli vždy vystaveni jednotlivci i celé lidstvo, totiž z iluze všemohoucnosti. Nejmenší a beztvarý prvek přírody, virus, postačil k tomu, aby nám připomněl, že jsme smrtelní, že vojenská moc a technologie k naší spáse nedostačují. “Člověk žijící v hojnosti nerozumí, je jako zvířata, jež hynou” - říká žalm (49,21). Kolik pravdy je v těchto slovech!

Když malíř James Thornhill pracoval na fresce v londýnské katedrále sv. Pavla, v nadšení nad svým dílem v jednu chvíli poodstoupil, aby na něj lépe viděl, a uniklo mu, že se v příštím okamžení může zřítit z lešení dolů. Jeho pomocník navzdory zděšení pochopil, že výkřik by katastrofu pouze urychlil. Neváhal ani okamžik, smočil štětec v barvě a mrsknul jím doprostřed fresky. Mistr zděšeně skočil dopředu. Jeho dílo bylo poničeno, on však byl zachráněn.

 

Takto někdy Bůh jedná s námi: otřásá našimi plány a naším klidem, aby nás ochránil před propastí, kterou nevidíme. Pozor však, nemylme se. Není to Bůh, kdo vrhá štětec na fresku naší pyšné technologické civilizace. Bůh je spojencem naším, nikoli viru! “Mám přísliby pokoje, nikoli trápení”, říká Bible (srov. Jer 29,11). Ten, který kdysi plakal nad Lazarovou smrtí, pláče dnes nad ránou, jež postihla lidstvo. Ano Bůh “trpí”, jako každý otec a každá matka.“

 

Drazí bratři a sestry,
s radostí dnes děkujeme Bohu za možnost se po dlouhé době izolace znovu sejít
ve společenství ke slavení liturgie. Slavíme veliké tajemství naší víry, slavíme Nejsvětější
Trojici. V Ježíši Kristu nám Bůh dal poznat, že on, který je láska, žije ve společenství,
ve společenství lásky. Kde je láska, tam musí být milující i milovaný. Kde je dokonalá
láska, je dokonalé darování se i přijetí. Můžeme říci, že Otec je ten, který se cele daruje
Synovi. Syn je prázdný od sebe a je plně pro Otce, kterého bezvýhradně přijímá. Jejich
vztah, láska mezi nimi, je Duch Svatý. Toto tajemství víry je nejen charakteristickým
znakem křesťanské víry, ale i křesťanského života.
 
Před týdnem jsme oslavili Seslání Ducha Svatého. Prvotní církev začala žít, když při-
jala Ducha Svatého, když on začal v učednících působit – milovat. Církev – tajemné tělo
 
Kristovo – to je Kristus sám přítomný ve světě. Když se věřící shromažďují v Ježíšově
jménu, je církev vidět, jde o zjevování Boha světu. Lidé kolem nás mají možnost vidět
ve shromáždění věřících znamení Kristovy přítomnosti, ba pokud přijdou mezi nás, mají
 
možnost setkat se s Kristem uprostřed nás. Omezení minulých týdnů nás díky korona-
viru zahnalo do izolace. Děkuji všem, kteří zprostředkovali spojení věřících k modlitbě
 
a mši svaté aspoň prostřednictvím moderních technologií, i těm, kteří konali pobožnos-
ti v rodinách. Nyní však, když je to možné, je třeba se vrátit do kostelů. Jak řekl pa-
pež František, to byla církev, která se ocitla ve složité situaci, kterou Pán dopouští, ale
 
ideálem církve je svátostné společenství lidí, a to stálé. Kéž nás Pán naučí důvěrnosti,
niternému přátelství s ním, avšak v církvi, se svátostmi a spolu se svatým lidem Božím.
Padají omezení počtu účastníků na bohoslužbách. Ukažme, prosím, že naše touha
po účasti na mši svaté byla pravdivá a využijme každé příležitosti „být u toho“, když
 
se církev schází ke slavení svaté liturgie i ve všední dny. Nepřestaňme však se společ-
nou modlitbou v rodinách. Nyní je před námi úkol přivést i ty, které ještě ovládá strach,
 
nebo pohodlí, zpět do společenství k hlubšímu prožívání mše svaté v kostele. Děkuji
všem, kteří se v tom budou osobně angažovat trpělivým zvaním a vytvářením živých
společenství víry, kde bude možné zakoušet radostnou přítomnost Ježíše uprostřed nás.
Děkuji každému z vás, že se zapojíte.
 
ACO 2020/05 Příloha č. 1
strana 2
 
Upřímně děkuji všem, kteří v době uplynulé zkoušky nechali v sobě milovat Ducha
 
Svatého a zapojili se do služby lásky nemocným a ohroženým jak zdravotní a ošetřo-
vatelskou péčí, tak zajišťováním nákupů a dalších služeb či zapojením se do mnohých
 
programů, které pomáhaly překonat samotu opuštěných, či nabídli pomoc rodinám
s dětmi, třeba s jejich výukou. Nezapomeňme na to, co jsme se v době zkoušky naučili,
a pokračujme v aktivním budování dobrých vztahů a ve službě lásky.
Dnes po mši svaté mimořádně vystavíme Nejsvětější svátost a vděčně zazpíváme:
Bože, chválíme tebe. Přidáme přiloženou děkovnou modlitbu.
Kéž Duch Svatý, který dal život církvi, když naplnil srdce věřících a začal v nich
 
milovat, nyní podobným způsobem obnoví církev v našich farnostech i v našich rodi-
nách, aby byly věrnými obrazy společenství dokonalé lásky Nejsvětější Trojice. Děkuji
 
všem, kteří nechávají Ducha Svatého v sobě milovat konkrétními dobrými skutky a tak
potřebným odpouštěním, kteří se z lásky darují druhým a z lásky přijímají druhé takové,
jací jsou. Děkuji všem, kteří tak osobně přispějí k obnově svých rodin i svých farností.
K tomu všem ze srdce žehná
 
arcibiskup Jan