Když už on-line, podívám se na:

Promluva nebo komentář k aktuální neděli - 5. neděle postní A

Možná si spolu s Martou a Marií říkáme: Pane, kdybys tu byl, nestalo by se, co se děje, čím trpíme. Jako se Lazarovým sestrám mohlo zdát, že se Ježíš zbytečně zdržel a nechal jejich bratra umřít, můžeme i my v situaci pandemie pochybovat. Je Pán skutečně pro nás? Zajímá ho náš osud? Proč vyčkává? Protiotázkou ale je, zda my jako křesťané skutečně spoléháme na jeho moc. Jestli jsme v Evropě či celém vyspělém světě nespoléhali příliš jen sami na sebe: na pokrok vědy, na umění moderní medicíny se vším si hravě poradit, na „dospělého“ moderního člověka, který ale už neumí být Božím dítětem.

Boží moc na smrtí ohlašoval Ezechiel: otevřu vaše hroby a vyvedu vás z nich. Také Pavel věděl o síle vzkříšení: když sídlí ve vás Duch toho, který … vzkříšil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla. Možná ale radostné zvěsti nedáváme takovou váhu, jakou skutečně má! Nový život, který pramení z evangelia, v odkřesťanštělé Evropě vyvanul.

V dokumentárním filmu o misiích mluví kratičce na kameru bohoslovec z Malawi. Vždy mě fascinuje jeho nadšení pro Krista, jak o něm mluví, jak sebe s celým svým životem i svou budoucností vztahuje k němu, k živému Pánu. A říkám si: on mě usvědčuje, on mě zahanbuje. Africký bohoslovec, jemuž možná z Evropy finančně pomáháme, aby dostudoval, má krásný osobní vztah s Ježíšem jako Pánem. A Evropě nastavuje zrcadlo, aby pochopila, že se topí v nudě a šedi života bez Krista, kterého odsouvá.

V Božím slovu této neděle najdeme i Pavlovo varování: Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho! Pouze zvyková víra, pouze tradiční, bez nasazení se pro živý vztah s Ježíšem, denně obnovovaný v modlitbě, která je „dostaveníčkem“ na něž se těšíme; tupé přijímání svátostí ze setrvačnosti („No dosud jsem to tak dělal, tak i letos ještě půjdu“); odložení Božího slova mezi věci které „přece neutečou“ – to vše by vypovídalo o tom, že nejsme Kristovi, že nemáme jeho Ducha. Musí nás aspoň zamrazit, když pomyslíme: i o mně by to mohlo – k mé velké škodě – platit. Mám skutečně Kristova Ducha? Naplňuje mě radostí, že tu vůbec je evangelium, dobrá zpráva? I kdybychom v tom dnešním vynechali závěr, velkolepé Lazarovo vzkříšení, přece už v obyčejném detailu na začátku najedme útěchu: Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Dokázal to hlubokým citem, když se zachvěl a byl dojat, dokonce zaplakal. Tato jeho láska, nejen k sourozencům z Betanie, ale i ke mně, ke každému z nás, je důvodem naděje. Pokud v ni věřím – ba více – pokud z ní žiji, musí to být patrné na mé řeči, na pohledu očí, na úsměvu, na chuti do života. Nadšení z Krista samovolně vyzařuje z toho, kdo ví, že je jím první hluboce milován.