Příští neděli bude v Římě zahájena synoda biskupů o rodině. Mnozí budou s napětím sledovat průběh jednání a čekat na její výsledky. Co přinese rodinám a skrze ně celému světu? Dnes si chceme 1) ujasnit základní učení církve o manželství a jeho nerozlučitelnosti a 2) připomenout snahy některých zahraničních biskupů z loňské přípravné fáze.

    1) Manželství je svátostí, pokud ho uzavírají dva pokřtění. Potom jsou spojeni nejen vlastní vůlí, svým slibem a ochotou ho stvrzovat znovu každý den. Jsou totiž spojeni v Bohu. Základem učení o nerozlučitelnosti manželství je Ježíšovo slovo „Co Bůh spojil, ať člověk nerozlučuje“ a Pavlovo hluboké pochopení, že tajemství muže a ženy v jednom těle je tajemstvím Krista a církve.

Připomeňme si rozlišení základních pojmů:

    Odloučení manželů („rozluka od stolu a lože“) neruší trvání svazku. V situaci, kdy je pro jednoho z nich obtížné zůstat (bydlet, žít) s druhým, se mohou oddělit. Tak se předchází domácímu násilí, ponižování apod. Pokud se situace zlepší či urovná, manželé se k sobě vrátí.

    Prohlášení manželství za neplatné církevním soudem (anulace): v době uzavírání manželství nebo už před existovala vada (překážka, chyba) v souhlasu, ve vlastnostech, psychice nebo osobnosti jednoho ze snoubenců. Proto manželství nebylo uzavřeno platně a vůbec nenastalo. Jestliže se to prokáže (u církevního soudu), jsou volní k novému vztahu („mohou mít svatbu v kostele“), ledaže by to ona vada některému z nich opět nedovolovala.

    Rozvod. Nexistuje v naší církvi, je to záležitost civilních soudů. Výsledek takového civilního soudu ale neruší platnost manželství před Bohem. Proto kdo po civilním rozvodu vstoupí do nového vztahu, je před Bohem nevěrný původnímu životnímu partnerovi a nemůže přistupovat ke svátostem.

    Postoj církve k lidem, jimž „se to stalo“, se však radikálně změnil: tyto rozvedené a znovu civilně sezdané už nikdo neexkomunikuje a nevyhání z kostela. Naopak: ať se ve farnosti účastní všeho, čeho mohou, ať vychovávají křesťansky své děti, ať žijí s farním společenstvím (srov. SC 29).

    V situaci, kdy někdo nemůže nový vztah zpečetit svátostným manželstvím, je však přesto lepší uzavřít aspoň sňatek občasnký: ve stáří, když už spolu nežijí intimně, mohou tito lidé požádat o dovolení přistupovat ke svátostem.

    K učení církve patří také, že ovdovělí, pokud najdou nového partnera, s kterým chtějí trvale žít, mají povinnost před Bohem opět uzavřít nové manželství, bez ohledu na věk. A dále že ti, kdo omylem (z nevědomosti) uzavřeli manželství jen civilně, mají si ho – byť i s velkým odstupem – nechat církevně zplatnit (konvalidace).

    2) O jaké změny usilovali někteří z účastníků loňské synody? Vedeni snahou pomoci lidem ve složitých životních situacích se ptají, zda bychom v naší církvi po vzoru pravoslavné nemohli připustit také církevní rozvod? Musíme se ale napřed ptát, jak pravoslavné církve k takovému postoji dospěly. Je pravda, že Ježíš v Matoušově evangeliu připouští rozvod z důvodu cizoložství, čehož se tyto církve přidržely. Postupně však přidaly další možné důvody, kdy jejich představení dovolují se rozvést a platně uzavřít nový sňatek (po vykonání pokání u viníka rozpadu; důvodem je v nové době např. AIDS, alkoholismus, potrat bez souhlasu manžela). Podepsání rozvodu manželství však původně nebylo vedeno snahou milosrdně vyjít vstříc lidem v těžké životní situaci. Šlo o to, že panovník koncem IX. svěřil vše kolem sňatků církvi, ale zavázal ji zároveň řídit se občanským zákonem. Do zvyklostí církve se tam tak dostal světský prvek: rozvod. (Navíc zjišťování důvodů, zda je rozvod na místě, nebývá pečlivě vedeno a často jen církevní autorita dá razítko na rozsudek civilního soudu. Zvyklosti v pravoslaví, které navíc ani nejsou jednotné v různýc tamních církvích, by se tedy ztěží mohly přenést do naší církve.) Milosrdenství církve by se ale možná mohlo projevit jinak než ústupkem, kompromisem, slevováním z národků, které manželství samo klade na lidskou odpovědnost.

    Trvalá jednota muže a ženy v manželství není jen ideál, ale skutečnost, která také zavazuje. Kdyby bylo druhé a další manželství umožněno, jak by lidé přistupovali k uzavření toho prvního? S jakým nasazením by se brali a na svatbu připravovali? Co by dali do svého ANO?

    Otázka nezní, zda prosadit církevní rozvod. Jde o to, zda příprava na manželství je dostatečná, zda mladí lidé ví, o co se jedná a jsou ochotni nést důsledky svých rozhodnutí. V západní Evropě se lidé mnohde nezpovídají a ke sv. přijímání chodí běžně i rozvedení a znovu sezdaní, protože si to „sami vyřešili ve svědomí“. Tak u nás na tom ještě nejsme: lidé vnímají nebezpečí svatokrádežného přijímání, jehož by se dopustili bez rozhřešení při zpovědi. V jiné věci se však od nich nelišíme. Ani tam ani u nás už mladí lidé nevstupují do manželství s tím, že spolu chtějí jít do nebe. Že se berou napořád ne jen v tomto životě, ale opravdu navždy, až do věčnosti. A pokud se vytrácí duchovní život a společná modlitba v době chození nebo chybí hledání si věřícího partnera, nikdy nebude příprava na manželství úplná, nebude dostatečnou prevencí pro rozvod.