postavy té doby (1973-1974):

Pavel VI., papež

Agostino Casaroli, arcibiskup vyjednávající s komunistickými vládami

Ludvík Svoboda, prezident

Gustáv Husák, generální tajemník

Karel Hrůza, kápo Sekretariátu pro věci církevní

Josef Vrana, olomoucký biskup loajální k vládě

dějiště: Olomouc, Litoměřice, Řím, Vídeň

Arcibiskup Casaroli je pověřen 3.3. 1973 vysvětit v Nitře tři nové biskupy pro Slovensko. Dalšího dne potom v Olomouci světí Josefa Vranu, nakloněného kolaborantskému sdružení kněží „Pacem in terris“. Z takového biskupa se přirozeně radoval na oslavě přítomný soudruh Hrůza. Jeho radost mu však musel Casaroli překazit sdělením Svatého Otce: Pavel VI. má následujícího dne jmenovat dr. Štěpána Trochtu, biskupa litoměřického, kardinálem! Nešlo přitom o otázku, která by se měla s vládou projednávat, šlo o hotovou věc (Trochta nakonec již kardinálem byl – in pectore). Na jmenování Trochty kardinálem proto reagovali s určitou nevolí hlavní představitelé státu, prezident Svoboda i tajemník Gustáv Husák. Trochta jim své jmenování sdělil 6.3., oni vyjádřili rozladění z toho, že tento krok nebyl konzultován se státními orgány. Kardinálský purpur je však barva krve, jím poctěný má osvědčit věrnost až k jejímu prolití.

Štěpán Trochta převzal kardinálské insignie 12.4. Co však následovalo? Jeho pozice mu přitížila, takže někteří, a snad i on sám, uvažovali, zda by neměl příznivější podmínky a zda by neměl i více příležitostí sloužit církvi v emigraci, například v Římě. Kdyby tak i on sám smýšlel, už to každopádně nestihl uskutečnit. Jeho již koncentrákem a potom dalším vězněním podlomené zdraví dostalo těžký zásah rok poté, přesně 5.4. 1974. My dnes známe pravdu o návštěvě církevního tajemníka Dlabala. Tehdy však Katolické noviny (ovládané režimem) psaly o setkání pokojném, se vzájemným porozuměním, a zakončeném ke spokojenosti obou stran (12.5. 1974).

Pravdu však již věděl svobodný svět, neboť informace od nejbližších Trochtových spolupracovníků se dostaly do Vídně k otci Josefu Novotnému, který se tam staral o česky mluvící emigranty. Novotný poslal text papeži a také Kurtu Waldheimovi, generálnímu tajemníkovi OSN.

Musíme mít na paměti, že se Trochta právě vrátil z Prahy po vážnější operaci oka a měl od lékařů nařízený absolutní klid. Církevní tajemník Dlabal si však vynutil návštěvu, která trvala šest hodin. Při ní Trochtovi sprostě nadával a vyhrožoval, zejména mu předhazoval salesiánské kněze, které měl Trochta podle něj propustit ze své blízkosti. Známe už závěr děje i to, jak byl církevním hodnostářům i věřícím (a Lhocanům) omezován přístup na pohřeb. Purpurová barva tak přišla ke slovu, a Trochta to vytušil již po Dlabalově odchodu, když v domě sloužící řeholnici říká: „To snad bude moje smrt.“ Režim se snažil zprávou v Katolických novinách zastřít pravdu o jeho nekrvavém mučednictví. Josef Novotný však poskytl svědectví z litoměřického biskupství také rakouskému tisku, takže ho veřejnost za železnou oponou znala. Navíc i biskup Tomášek měl text o Trochtově úmrtí z pera kardinálova osobního sekretáře. Pravda se prosadí svou vlastní silou. Tam, kde je pohřbeno jeho srdce – v litoměřické katedrále, to hlásá nápis: In via crucis populum suum fortiter praecedebat, statečně kráčel před svým lidem cestou křížovou.

Stručný životopis