Jan Jemelka, akademický malíř

Úvodní úvaha:

UMĚNÍ by nepatřilo do chrámu, pokud by chtělo „předvádět jenom sebe“. Bez úcty k tomuto prostoru, „bez vazby“, bez ohledu na chrám Boha a víru lidí v něm. Takto se nesmí výtvarné dílo v kostele prosazovat. (Dělat z chrámu galerii umění, ani muzeum všeho starého není účelem.)

Obrovská různorodost a množství způsobů, jimiž se dá v současné době, v současném umění promlouvat (tedy i pokusy o vyjádření myšlenky  = o zobrazení poselství víry) je tu předností a „vymožeností svobody“, ale i znevýhodňující skutečností! Znevýhodňující, „matoucí“ především vnímatele uměleckého díla.

Chybí jednotící sloh, pevně určující jednotnou uměleckou formu zobrazení.

Dnes se v umění vůbec pohybujeme od úplného subjektivního osobního sdělení až k bezobsažnému, anonymnímu, brutálnímu nebo líbivému rozmnožování!

     Je to dobré nebo špatné? Takto nabytá svoboda projevu se stává džunglí.

     Je v této svobodě cesta k oslavě Boha (uměním)? K oslovení lidí (v chrámu)?

     To jsou složité otázky, které se takto rychle uvažováno nedají cele řešit.

Hledejme cestu, jak opravdově něco druhým sdělit (vzkázat = říci obrazem. Současně v současnosti sdělit. Zaměřme se na tento umělecký přístup. Umělec chce vážně, poctivě něco druhým sdělit. Toto berme jako základ a nutný předpoklad KOMUNIKACE.

Věřme v posvěcení práce. „Mluvme srdcem“

Jedna z možností komunikace mezi umělcem, resp.uměleckým dílem a divákem (spíše vnímatelem), je prostřednictvím symbolů. Podobenství, metafory. Kristus Pán vysvětlil, proč mluvil k zástupům, k nám, v podobenstvích: „Obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli“ (Mt 13 kap.). Proto hovořil o věcech tohoto světa, o stromu a ovoci, o plevelu a rozsévači, o zrnu, o síti a o rybách.

Toto je jeden z hlavních důvodů, proč umění sahá po symbolech, proč mluví prostřednictvím symboliky. Zprostředkovává, zhušťuje, zjednodušuje, fixuje myšlenku, vytváří ikonu – znak sdělovaného.

K otvírání, ke vstupu k symbolům je třeba klíče, tím je přítomnost myšlenky v symbolu, její znalost ….. a srdce (= citlivost pro krásu, bolest, radost prožívání)!

Mluvit srdcem a mluvit podobenstvím jsou spojité nádoby umělcova vyjadřování. Podobenství a srdce jsou směrníky vedoucí příchozího na cestu k „nahlížení do oken“.

Ta chrámová okna by chtěla být něčím, co nás vede k přemýšlení, k modlitbě, k Bohu (něčím co přivádí NĚKAM). Ty barevné plochy a tvary a průsvity, kéž by měly alespoň malinko tepla, jak Tvého, Maminko Maria, když za ruku jsi nás vodila a vodíš……

Jiskřivostí a průzračností světla, čistého pohledu, Hvězdy máje …….

SRDCE – motiv srdce

Co více dneska schází než otevřít (odhalit) srdce, nestydět se, cítit, mluvit srdcem.

Toto je ústřední motiv. Toto „mluvení srdcem“ by chtělo procházet všemi okny!!!

Dostáváme se k našim oknům. Ale proč tak obtížně, těžce srozumitelně máme hledat každý detail? Proč se tak těžce máme dobírat obsahu toho „co znamená“? O podobenství jsme již mluvili, o „používání“ srdce také, o nedořečení, tajemství a neuchopitelnosti věcí se můžeme dohadovat.

VSTUPNÍ OKNO – okno nad kůrem:

N E P O S K V R N Ě N É    S R D C E    P A N N Y    M A R I E

Motiv srdce – uprostřed modré, zlatožluté. Kruhově obepjaté růžencem nepřetržité modlitby církve, tj. růžencem něhy korálků objímající zemi. Touha po míru. „Eva nám zavřela nebeskou bránu, Maria nám ji zase otevřela“ (antifona z Breviáře, str. 1655). Veliké, zářící písmeno M, nám žlutě značí tuto bránu se srdcem uprostřed. Bránu srdce.

KRUHOVÉ OKNO NAPROTI – v závěru presbytáře:

N E J S V Ě T Ě J Š Í    S R D C E   J E Ž Í Š O V O

(symbol božské lásky)

K bolesti Panny Marie se druží bolest v srdci jejího Syna. Nad ním se však vznáší – vychází slunce – hostie. IHS – Ježíš spasitel lidstva. Po bolesti hostí je HOSTIE. Vzkříšení.

Při pohledu z lodi kostela k oltáři je na levé straně presbytáře obdélníkové okno. Tvoří je květ, z něhož vyrůstá písmeno P – Panna.

Z Á Ř   P A N N Y   M A R I E  -  S V Ě T L O   S K R Z E   S L U N C E – K R I S T A

Vpravo naproti je v okně motiv písmena M – Maria. Pramen vytéká z úžlabí krajiny bolesti. Sedmibolestí.

P R A M E N  - Č I S T O T A,   S K R Z E   B O L E S T   J I S T Á

Ty jsi ta růžička krásná

Ty jsi ta hvězdička jasná

Ty jsi ze všech modří nejmodřejší

Nejmoudřejší Panno Maria.

Ty jsi FIAT

Autíčko radosti

Vozíček utrpení

Staň se, BUDIŽ

Tato okna by chtěl být něčím, co nám pomůže zamyslet se, „ponořit se do sebe“ a jít hledat, modlit se k Bohu. Nic víc ….. nic míň!? „HLEDÁ BOHA, kdo odkládá skutky temnoty.“ (z modlitby Breviáře, str. 81). Ano, odložit temnotu, posvětit temnotu, stvořit světlo! Tu je Boží síla. To byl čin Boží!!

Jít za světlem, hledat světlo, to je naše možnost! „Obarvit světlo“ – o to usilujeme. Vymanit se z temnoty, z chladu, z bezbarvosti života, to ať je naše touha.

Hledat Boha, jít k Bohu, toužit po Něm.

Boha slavit všemi dostupnými prostředky.

Kdo hledá Boha, již ho slaví.

Bůh je v prameni, v řece, v kamínku, v duši

Okny kéž cesta k Němu též prochází

SVĚTLEM

SVĚT ten

Obarven

„Ježíši, Slunce spravedlnosti, Tvá Matka přišla na svět jako zářící jitřenka, ohlašující den spásy. Veď nás svou milostí, ať stále chodíme ve Tvém světle.“ (prosba z Breviáře, str. 1655)

Olomouc, prosinec/leden 1992